Deprese.eu | deprese a léčba deprese

Diskusní fórum

Na tomto místě můžete diskutovat o depresi.

Deprese

Zasláno v 10.08.2008 od admin
V sekci: Web

Ve fóru je 94 příspěvků

admin, zasláno v 10.08.2008 ve 22.22 říká:

Ahoj kajko, podle toho co popisuješ (připadáš si jako ve snu) to může být derealizace (nebo také ne), zkus se podívat sem http://depersonalizace.info/ a uvidíš jestli se shodneš v popsaných symptomech.
Aasipoie, zasláno v 21.08.2008 ve 23.21 říká:

Prevetik vsem kto ne spit

Ja tuta nakladu a vi uberite pliz
Zuzana Šiková, zasláno v 25.09.2008 ve 21.08 říká:

Dobrý večer,
prosím jestli mi někdo umí poradit, poraĎte jestli se s depresí dá žít normální život. u mně se teď po 6letech opět projevila deprese-aspon si myslím,že je to deprese, byla jsem u lékařky ale předepsala mi jen neurol a moc mi nezabírá. a ta lékařka si pletla co jsem ji řekla ,pletla si mne s jinou pacientkou, nevěděla ani co jsem jí řekla,a nakonec chtěla předepsat léky pro mého syna, ne pro mně-takže půjdu jinam.napište mi něco blíž o depresi,taky jaké léky jsou třeba opravdu účinný. děkuji
admin, zasláno v 26.09.2008 ve 18.05 říká:

Zdravím,
trochu jsem nepochopil proč chtěla doktorka předepisovat léky vašemu synovi? Souvisí snad s vašimi problémy, nebo jak na to přišla? Nedá se řici, že některé antidepresivum je lepší a jiné zas horší, většinou pokud nemají vyloženě pozitivní účinek tak se zvyšuje dávka a terpve potom se zkouší jiný druh.
Jaroslav Kříž, zasláno v 1.10.2008 ve 15.28 říká:

Jsem otec,(71 let) syt má deprese chová se jako maniak vystřižený s učebnice a i podle názoru lélařů.Je nám ale tvrzeno,že léčit se musí dobrovolně aby bylo dosaženo úspěchu.Jeho počínání je ve fázi nesplatitelných dluhů.domluva je zbytečná.Prosil jsem i státního zástupce,zda by nešlo léčení nařídit.Lidská práva to nedovolují.tak že není proti lidskosti nechat tohoto člověka zničit rodinu.a hlavné dítě. Prsím je vůbec nějaké cesta tomuto člověku pomoci.
Děkuji J.Kříž
Inča, zasláno v 11.10.2008 ve 10.37 říká:

Vážený pane Kříž, je mi velice líto, s jakými potížemi se musítě potýkat a chápu, že to vůbec není lehké.Vy v tomto ohledu potřebujete radu právníka, který poradí, jaké se dají udělat potřebné kroky.Přeji mnoho síly a štěstí.
Eva, zasláno v 12.10.2008 ve 18.51 říká:

Dobry den,
Mam takovi problem trpim depresivni úzkosti jim prask.zolft a je mi teprv 18let…mam hrozny strach ze smrti a co je po ni kdyz jdu vecer spat tak se bojím že se rano uz neprobudim driv sem to tak neprozivala vzdy kdyz na to zacnu myslet je mi hrozne blbe,busi mi srdce potim se klepu se a vidim rozmazane…chodim do skoly a hrozne me to omezuje…vim rekne te mi at na to nemyslim ale to opravdu nejde uz tim trpim dru mesic a mam toho dost chci byt zase normalni mlada holka a nezabivat se takovima vecma…je mi uplne trapne to rikat sve psycholozce ze v 18 myslim na smrt…hlavne kdyz mi zacne byt spatne tak jdu za mamkou a kdyz este nevedeli co i je tak sem byla na pohotovosti a po sleze i tyden v nemocnici kde mi dali kupa testu estli nejsem nejak nemocna…pripadala sem si hrozne…prosim porad te mi nekdo jak se toho mam zbavi prosim piste na muj mail malaevka99@seznam.cz moc dekuji…
Hanka, zasláno v 26.10.2008 ve 20.52 říká:

Pro Zuzanu Šikovou
Dobrý den, žít s depresí se dá, ale těžko. Určitě bych Vám radila, aby jste navštívila nějakou psychiatričku, aby Vám předepsala léky. Ta o které píšete byla asi poněkud mimo. Ale určitě jde najít normálního psychiatra, který Vás pochopí. Jinak deprese je nemoc. Lékaři moc neví, jak vlastně vznikla. Některé teorie říkají, že chybí některé hormony v mozku a ty se musí léky doplnit. Rozhodně je důležité nezůstat s tím sama. Člověk by měl mít nějaké kamarády, kteří by ho v případě potřeby podržely. I když v depresi je tendence vyhýbat se kamarádům a uzavírat se do sebe. Rozhodně to nezvládnete sama. Mluvím z vlastní zkušenosti. Já mám depresi od 8 let a už přes 20 let se s ní peru. Od té doby, co beru antidepresiva, se to podstatně zlepšilo. Tato nemoc se vyznačuje smutnými náladami, které trvají týdny, měsíce, roky. Nic člověka netěší, ztrácí smysl života, objevují se myšlenky na sebevraždu. Pokud jde o léky, tak každému účinkuje něco jiného. Já třeba beru Deniban, Apo-Cital a Afgofan (ten je dost silný). Každému zabere něco jiného. Nejlépe to posoudí právě Vaše lékařka. Pokud by jste ještě chtěla něco vědět, tak se mi můžete ozvat. HanaPalacka@seznam.cz
Zdraví Hanka
Hanka, zasláno v 26.10.2008 ve 20.59 říká:

Milá Evo,
přečetla jsem si Váš e-mail. Určitě bych Vám radila, aby jste navštívila nějakou psychiatričku, aby Vám předepsala léky. Určitě jde najít normálního psychiatra, který Vás pochopí. Jinak deprese je nemoc. Lékaři moc neví, jak vlastně vznikla. Některé teorie říkají, že chybí některé hormony v mozku a ty se musí léky doplnit. Rozhodně je důležité nezůstat s tím sama. Člověk by měl mít nějaké kamarády, kteří by ho v případě potřeby podržely. I když v depresi je tendence vyhýbat se kamarádům a uzavírat se do sebe. Rozhodně to nezvládnete sama. Mluvím z vlastní zkušenosti. Já mám depresi od 8 let a už přes 20 let se s ní peru. Od té doby, co beru antidepresiva, se to podstatně zlepšilo. Tato nemoc se vyznačuje smutnými náladami, které trvají týdny, měsíce, roky. Nic člověka netěší, ztrácí smysl života, objevují se myšlenky na sebevraždu. Rozhodně by jste s těmito myšlenkami neměla zůstávat sama. Vaši přátelé by měli vědět, co prožíváte, aby Vám mohli pomoci. Pokud jde o léky, tak každému účinkuje něco jiného. Nejlépe to posoudí právě Vaše lékařka. Pokud by jste ještě chtěla něco vědět, tak se mi můžete ozvat. HanaPalacka@seznam.cz
Zdraví Hanka

P.S. můžeme si tykat, že? :)
Dáda, zasláno v 28.10.2008 ve 10.34 říká:

Dobrý den,
mám opravdu šílené pocity.Jsou to pocity obrovského strachu když začnu přemýšlet nad tím, kdo vlastně mi lidi jsme a co je vše kolem nás ?..Pokládám si tyto otázky i když vím,že řeším nevysvětlitelnou věc,ale opravdu se to špatně ovládá a začínám z toho šílet, brečím a mám úzkost na prsou…
Opravdu už nevím co mám dělat, řekla jsem to svým blízkým a ty se snaží mě uklidnit,ale stejně se to zase znovu vrátí a ten pocit začne znovu! Nevím na koho se mám obrátit. A navíc je mi 20 a všichni ti co jsem jim to řekla mě nedokážou pochopit..oni nad tím prý nikdy nepřemýšleli! Má tu někdo stejný problém???
Martin, zasláno v 30.10.2008 ve 18.29 říká:

Dobrý večer,
poslední dobou trpím neustálými stavy úzkosti, smutku, stresu, nervozity, takové nějaké odevzdanosti. Je to dáno jednak nepříliš pozitivní situací v prostředí, v němž žiji a taktéž rozchodu několika partnerkami. Mimo to nevidím ve svém životu žádný smysl, často se mi chvějí ruce, mám chuť brečet, nemůžu se moc soustředit …

Chtěl bych se zeptat, zda byste mi nemohli doporučit nějaký lék (ale bez lékařského předpisu). Zatím bych s těmito problémy nerad navštěvoval lékaře, protože svěřit se někomu (osobně) koho moc neznám a v něhož nemám důvěru je pro mě hodně obtížné …

Zatím jsem měl zkušenosti s třezalkou a sédatif pc a obojí docela zabíralo, ale v poslední době účinky docela opadají – rád bych vyzkoušel něco nového (nerad bych si vytvořil závislosti).

Děkuji
Ivan, zasláno v 3.11.2008 ve 14.29 říká:

Ahoj všichni. Depresemi jsem trpěl více jak rok, ale neuvědomoval si to a únavu se snažil přebít vůlí. Chyběla mi energie, do ničeho jsem neměl chuť a nutil se. Vygradovalo to tak, že už jsem se namohl na nic soustředit a byl jsme jak zdrogovaný. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to již sám nezvládnu a vyhledal jsem lékařskou pomoc. Po měsíci používání Citalonu, se můj psychický stav zlepšil a po dalších 2 týdnech se vrátila i ztracená energie a chuť do všedních věcí.. Proto vám tento lék vřele doporučuji a vůbec se nebojte doktorů, ve specializovaných zařízení jsou profíci, kteří mají s depresemi i léky letité zkušenosti a velice dobře mi poradili a zodpověděli všechny otázky.. A nechodí v bílých pláštích:) Přeju vám všem hodně zdraví a držte se
Silent Hill, zasláno v 3.11.2008 ve 21.08 říká:

Ahoj všem, chtěl bych Vám povědět jeden příběh co se stal mému příteli. Rozešel se se svou přítelkyní a našel si jinou. Nic neobvyklého že?Jenže ta bývalá přítelkyně to psychicky neunesla a rozhodla se mu pomstít následujícím způsobem: Šla na policii a udala ho za znásilnění. To co se pak spustilo, to si nikdo nedokážete představit. Rozjelo se vyšetřování, výslechy, psychiatrický a psychologický vyšetření. Kamarád se psychicky zhroutil, opustila ho jak přítelkyně, tak rodiče, přátele, no prostě všichni. Nikdo mu nevěřil. Naštěstí po 5 měsících vyšetřování, došlo k neuvěřitelnému, co v našem státě nemá obdoby: Slečna se pod tíhou vyšetřovatelů a psychologů konečně přiznala, že si vše vymyslela. Kamarád ale přišel o všechno, nastoupila deprese a každodenní strach. Má strach i z normálních žen co potká. Nikdy totiž neví na kterou narazí. A pánové stát se to může každému z nás!Na policii Vám nikdo neuvěří, že jste nevinní a je těžké to vyvracet. Asi před rokem u mě začaly deprese. U jedné z mých bývalých partnerek se objevilo HIV a já jsem při 3měsíčním čekání na test řešil zda žít či nežít. Teď po roce když už jsem negativní se mi deprese vrátila po této hrůzné zkušenosti s onou slečnou mého kamaráda.Každodenní strach že některá z bývalých partnerek si tohle vymyslí. Vím je to nesmysl, ale dostal jsem hroznej strach ze ženskejch. Úplně panickej. Žádné nevěřím a to jsemjich měl za svůj život několik. Je mi 28 a jsem npoužitelný pro život.Prosím poraďte mi jak překonávat každodenní strach a depresi z tohoto světa. Prosím pomozte…Zítra jdu na psychiatrii ale nejprve ke své obvodní už to nemohu vydržet stresem amám mylšenky na to si něco udělat.Beru NEUROL, drogový uživatel nejsem. Nikdy jsem nikomu neublížil…mám strach ze všech a ze všeho…
Jana, zasláno v 11.11.2008 ve 21.16 říká:

mám depky z toho,že se nemužu před někým podepsa .Vždy se mi rozklepe ruka a je konec.
Jana, zasláno v 27.11.2008 ve 15.27 říká:

Ahoj, máte někdo zkušenosti s lékem citalic?užívala jsem půl roku citalon, odjela do zahraničí a lék asi měsíc došel. Posledních 14 dní jsem byla nesnesitelná, vadí mi ostatní lidé, pociťuji k nim agresi (jsem společenská a poměrně křehká:-)) a vím, že to není dobré. Zároveň smutek, lítost, neschopnost. Doktorka mi předepsala citalic, prý se to po měsíci zlepší. Jde také o nenávykové antidepresivum? Trochu mě zarazilo, že bez léku jsem nemohla fungovat? Kdy poznám, že už je mi lépe, když lék zabírá až po měsíci? Díky J.
admin, zasláno v 27.11.2008 ve 16.04 říká:

Ahoj Jano, nemáš spíš na mysli Citalec? Pokud ano, tak jde o klasické antidepresivum, které se předepisuje při depresi nebo panické poruše. Jeho výhodou je fakt, že člověk po něm není unavený (což je vedlejší efekt u většiny antidepresiv). Často se používá také v kombinaci s Rivotrilem (ten je ale návykový, takže na něj bacha).
věra, zasláno v 30.11.2008 ve 11.23 říká:

Dobrý den,též přispívám do rubriky o depresi,já se potýkám s úzkostně depresivní poruchou 20 let,vytrpěla jsem si dost,ale byla jsem u toho dost silná,nevzdala jsem se,léků jsem vystřídala celou řadu,nyní beru cipralex a jsem spokojená.Nestydte se jít k psychiatrovi,to jen hlupáci pomlouvají a vůbec tomu nerozumí.
Michal, zasláno v 4.12.2008 ve 20.05 říká:

Ahoj,
potřebuji nějakou radu nebo aspoň podporu
Jmenuji se Michal (22),téměř 9 měsíců chodím s přítelem, ale po necelých pěti měsících vztahu se mi z ničeho nic objevily úzkosti (možná deprese, nepoznám to). Najednou mi začlo vrtat hlavou, zda přítele ještě miluji tolik jako zpočátku, či vůbec. Nedokázal jsem si na tuto otázku odpovědět, neboť jsem náš vztah zpočátku prožíval velmi intenzivně, jelikož to byla moje první vážná známost. Tyto stavy se později začli projevovat tak, že jsem byl nerad mezi větší skupinou lidí. Zašli jsme tedy ještě v tom srpnu k psychologovi (psychoteraupetovi), který nám poradil, že svůj vztah máme prohloubit, že je to běžný jev. No, rada mi moc nepomohla, ale „depka“ se za pár týdnů trošku zlepšila, dokázal jsem myslet i na jiné věci, tolik mě neomezovala. Nyní se ovšem vrátila zase ve větším stavu. Dokonce se mi občas i rýsují okrajově! myšlenky o smrti apod., nechce se mi mezi lidi, pořád si kladu tu samou otázku, zda ho miluji či nikoliv, že by mi bez něj bylo lépe atd. Sám těm myšlenkám nerozumím, protože nemám k nim žádný pádný důvod. Chci se svým přítelem zůstat v každém případě a náš vztah upevnit, takže nevím, proč ty „deprese“ mám, ale každopádně když se objeví, je to děs – tlak na hrudníku, bušení srdce, třes rukou, nevolnost… kvůli těmto stavům deprese beztak myslím na to, že by mi bez partnera bylo lépe, přitom si myslím, že by to tak asi nebylo, protože je to ten nejhodnější človíček na zemi… zkouším užívat na zlepšení nálady GS ANXIOLAN, ale má spíše tlumící účinky, takže depku mám pořád a navíc jsem ještě k tomu furt ospalý (užívám buďto jen večer nebo teď navíc i ráno)… Nevíte jak svou situaci zlepšit? Děkuji za názory
Hanka, zasláno v 6.12.2008 ve 16.19 říká:

Dobrý den, všechno to začalo když si moje matka našla nového přítele. Je to strašný puntičkář a cholerik. Vše muselo být v naprostém pořádku, když nebylo,tak bylo zle. Prakticky celý den jsem strávila uklízením a obsluhováním ho. Všechno co jsem udělala bylo špatně. Když něco potřeboval, zapískal a já musela přiběhnout a obsloužit ho. Matka o tom věděla, ale nikdy se mě nezastala. Postupem času to bylo horší a horší. Už na mě pořád řval a pak i mlátil. Nikdy mi neřekl jménem, říkal mi těmi nejhoršími nadávkami. S matkou hodně pili alkohol. Vždy se vrátili z hospody a pak se hádali. Já se vždy probudila a slyšela jak matka brečí, nebo jak ji mlátí a škrtí. Jednou jí rozbil hlavu o futra. Nesnášel mě. Bydleli jsme v bytovce, kde přes tenké zdi všichni sousedi všechno slyšeli. Nikdo nic neudělal. Měli z něho strach. Nechápu jak ho matka může milovat. Já ho nenávidím. Jednou měl nějakou hodně blbou náladu. Zase mě chtěl zmlátit. Já se před ním musela zabarikádovat v pokoji. Měla jsem takový strach, že jsem se cela třásla a nemohla dýchat. V ruce jsem držela nůž a opravdu v tu chvíli jsem byla rozhodnutá že ho zabiju, jestli se na mě dostane. Potom už to bylo ještě horší a nakonec řekl matce ať mě vyhodí a ona tak udělala. Teď je mi 18 let a bydlím u přítele. Poznala jsem jaké to je mít normální rodinu. Jeho rodina mě má ráda. Díky těmto zážitkům z dětství teď trpím depresemi. Mám pocit, že nikoho nemám, že mě nikdo nemá rád a že jsem tu zbytečná. Pořád brečim, všechno mě strašně rozhodí, začnu se třást a nemohu dýchat. Nedokážu se vůbec rozhodovat i když se jedná o maličkost. Co mám dělat aby to přešlo, jak se z toho mám dostat? Nechci k psychologovi a tak, poraďte jak se z toho mám dostat sama?Už se nechci trápit. Děkuji
Ivet, zasláno v 7.12.2008 ve 0.45 říká:

Dobrý deň,
potrebovala by som asi radu. Nebola som ešte u psychológa ani psychiatra, lebo som nevedela, či ich vôbec potrebujem. Vždy som si myslela, že keď sa niekto cíti „zle“ psychicky, že to neznamená to, aby daných doktorov navštívil a skôr som to brala tak, že každý človek má problémy. No spoznala som jedno dievča, ktoré mi rozprávalo o svojich problémoch a ako trpela silnou depresiou, s ktorou stále bojuje.
Tak som dospela k tomu, či tie moje ročné pocity úzkosti, menejcennosti, emotívne zmeny – rozcitlivenosť, strach zo smrti, ale aj občasné prepuknutie myšlienky na sebevraždu, straty chuti do života, straty záujmov a celkovej apatie skoro na všetko nesúvisia s depresiou.
Pred rokom našu rodinu opustil priateľ mojej mamky, ktorého som brala skoro za otca. Bol to síce alkoholik a zažili sme si s ním naozaj strašné doby, ale bola to dosť veľká strata pre mňa. Potom som sa upäla na jedno dievča, s ktorým som však nemohla mať normálny vzťah a teraz som opäť v jednom vzťahu, pri ktorom sa len trápim. Neviem čo mám teda robiť… Preto by som sa chcela opýtať, či mám psychológa navštíviť.
Či by to mohla byť depresia, alebo „len“ dajaký ročný problémový rok. Čítala som, že depresia sa vyznačuje aj celkovou stratou chuti na (doslova) čokoľvek. Mne sa to stalo pred tromi rokmi kedy som polovičku prázdnin nevyliezla z postele len tak, lebo sa mi nechcelo a nebrala som to za podstatné. Bojím sa niečoho takého… že by som doslova nevyliezla z izby viac ako mesiac. Myslíte si, že sú tam znaky depresie alebo len taká všeobecná strata záujmu? (Mám 20 rokov)
Ďakujem za odpoveď.
Halina, zasláno v 8.12.2008 ve 15.45 říká:

Jak bojovat s depresi,kterou muj otec 76lety utapi v alkoholu.Lecbu odmita,vyhrozuje sebevrazdou.Byl v domove duchodcu,ale po 3 tydnech,na vlastni zadost odesel.Doma s nim neni k vydrzeni.Nemuzu do prace,porad ho hlidam.Sama uz kvuli nemu beru Esprital 15 a Lexaurin.Byla jsem take u psycholozky.Nedavno mu zemrela manzelka,ale ten alkohol ja uz dlouhodoby.MUDR tvrdi,ze bez jeho souhlasu ho lecit nemuze a on svoleni dat nechce.Ja jsem na konci svych sil.Prosim o radu.
martina, zasláno v 30.12.2008 ve 23.05 říká:

hanicko i ja si prozila neco podobneho,jit k psychiatrovi jsem brala jako ostudu,dnes toho nelituji,lecba zabirala velmi pomalu,vim ze bez leku se neobejdu do konce zivota ale ucim se stou nemoci jiz pet let zit,preju ti at to vse vzladnes protoze nejsi na to sama mas pritele ktery te urcite miluje a pamatuj ze nikdo neni zbytecny
Nikol, zasláno v 4.01.2009 ve 16.31 říká:

Dobrý den,

chtěla bych požádat o radu. Jedná se o mého přítele, který trpí depresema. Bere na ně řadu let léky. Tvrdí mi, že depresema trpí od dětství a má sníženou hladinu serotoninu, i když na žádném vyšetření nikdy nebyl. Případne mi, že tyto léky by měl brát člověk, který něco tragického zažil a tento lék by se měl podávat jako záchranná berlička, ale ne řadu let. Taky mi připadne, že si tyto stavy jen namlouvá, je na těchto lécích závislý. Podle mého názoru je to placebo, které když si nevezme, tak se cítí už jen tím špatně. Chtěla bych ho z toho dostat a vysvětlit mu, že žádná antidepresiva nepotřebuje, má v životě vše, byt, práci, přítelkyni, rodinu, která mu vždy pomůže…
Chtěla bych tedy radu odborníka, zda se v mém názoru mýlím a zda opravdu může trpět depresema od dětství bez příčiny, mít tak nízkou hladinu serotoninu a tím pádem se bez těchto léků neobejde, nebo je to jen placebo?

Budu moc vděčná, pokud dostanu odpověď od odborníka, neboť mě to dost trápí.
karolina, zasláno v 5.01.2009 ve 7.33 říká:

Pozdravujem všetkých,liečim sa od roku 2000 a
antidepresíva zabrali,dá sa s touto diagnozou žiť aj
pracovať,ale musíte sa liečiť,klsickou medicínou.
Marcela, zasláno v 12.01.2009 ve 13.30 říká:

Nikol, Váš přítel zřejmě léky potřebuje. Předpokládá se, že za depresí stojí snížená hladina serotoninu a jiných neuromediátorů v určitých částech mozku. Tento stav může nastat po stresujících a smutných událostech, ale také jen tak, pokud k tomu má člověk dispozice. Na léky typu Citalec závislost nevzniká, na placebo taky ne. Můj názor je, že Váš přítel by se léčit měl nadále.
Aneta, zasláno v 12.01.2009 ve 13.53 říká:

Dobry den,

chtela jsem se zeptat, za jakou dobu pocitim ulevu na antidepresivech. Ted jsem brala cca 3roky Zoloft a musim rict, ze vysledky nic moc i pri zvysovani davek. Vymenila jsem doktora a dostala Olewexii a Deniban. Beru je cca 2mesice. Pres Vanoce se mi povedlo vzit si s sebou k rodicum mene prasku, takze jsem jela na polovicni davce. No, a vcera a dneska mam zase depku. Myslite, ze na to muze mit vliv snizeni davky pres Vanoce?! Ze se to zase samo srovna, kdyz opet beru,tak jak mam a nebo je to jen nahoda a mam proste opet depku? Diky za odpoved:) Aneta
Evca, zasláno v 14.01.2009 ve 15.38 říká:

Dobry den vsem… Je mi teprve 19 let a lecim se na depresi. Uzivam lek Olwexya. Chtela bych se zeptat,jestli s tim ma nekdo zkusennost? Beru to uz mesic,uzkosti mi zmizely,ale stale pretrvavaji zavrate,pocity nerovnovahy pri chuzi…Zajimalo by me,jestli nekomu tyto leky pomohly…Prosim,napiste mi,dekuji. Eva
Honza, zasláno v 23.01.2009 ve 18.46 říká:

Pro Nikol a ostatní.
Všechny zdravím a dovolím si poslat pár poznámek. Jsem lékař, i když ne psychiatr. S léčbou deprese mám zkušenost jen zprostředkovanou, protože moje partnerka se pro depresi léčí asi 15 let. Dlouho jsme ji považovali jen za špatnou náladu, únavu, otrávenost z práce apod. Nebudu to nijak široce rozvádět, ale chci zdůraznit toto: Pokud máte podezření, že depresí trpíte, nezkoušejte žádné bylinky a jiné blbosti, vyhledejte psychiatra! Není to žádná ostuda! V současné době jsou k dispozici účinné preparáty, které je možno užívat dlouhodobě i v kombinacích, i když nejsou zrovna levné. Kromě toho si uvědomte, že čím na tom budete lépe, tím snadněji se bude žít i Vašim blízkým. Věřte mi, že život vedle depresivně naladěného partnera je velmi těžký. Výstižně mi řekl jeden kamarád – psychiatr:
„Hochu, život vedle ní Tě bude stát spoustu energie, která jakoby padá do černé díry, nečekej žádné pozitivní výstupy.“ Bohužel jsem po letech zjistil, že je to tak. Psychiatři se věnují nemocným, což je v pořádku, ale jak se žije jejich blízkým, nikdo neřeší. Je hrozná bezmoc, když vím, že bych partnerce chtěl pomoci, ale prostě to nejde. Žádné přesvědčování, logické argumenty, to je všechno k ničemu. Těším se na Váš názory v diskuzi, nebo na mailu Jenda.Jarolimek@centrum.cz. A přeji všem hodně zdraví. Honza.
mates, zasláno v 27.01.2009 ve 11.35 říká:

ahoj všem. Už několik let trpím silnými depresemi , ted je to nekolik týdnů co užívám kombinaci léků cipralex a mirzaten ale obtíže stále přetrvávají. chtel jsem se zeptat jestli ná někdo s kombinací techto léků zkušenost a za jakou dobu zabrali , nechci další promarněný pokus o uzdravení … dekuji .
Jitka, zasláno v 30.01.2009 ve 17.23 říká:

Všem bojovníkům proti chemii – nevěřte, že jsou ty léky zbytečné. Hlavně Nikol, váš přítel možná vydrží pár dní bez léků, ale pak mu bude mnohem hůř. Vy ho neudržíte, až bude padat do deprese a bude mu moc špatně. A nepočítejte s tím, že bude výrazně jiný.
Aneta, Evca, Mates – u všech léků trvá ustálení hladiny tak 6–8 týdnů, pak je možné uvažovat o změně dávky nebo léku. A snížení dávky vás může rozhodit zase na delší dobu, než se srovnáte. Mně mohla upadnout hlava při zívání při Cipralexu, někdo je utlumený Denibanem.
Šárka, zasláno v 1.02.2009 ve 9.05 říká:

Dobrý den,
vlastně ani nevím, jak můj problém popsat. Jen chci upozornit, že nejde o nějaký momentální rozmar, ale o dlouhodobou záležitost (cca 2 roky). Za vším stojí jeden kluk. Chodila jsem s ním skoro rok. Mezitím bylo všechno v pohodě, akorát sme se občas hádali a já si to vždycky strašně brala, byl to na mě hroznej nátlak. On si to nikdy neuvědomoval jak mi ubližuje. Pak následovaly věčný rozchody a zpětný navazování kontaktu. Já jsem si vždycky říkala, že už nechci spadnout do začarovanýho kruhu a trápit se, ale nikdy jsem to nedoržela. A řekla bych, že tím se to všechno rozjelo. Já vlastně nevím co chci, připadám si jako dvě osoby v jedný. Jeden den přemýšlím tak, druhý den jinak. A to mě ubíjí. Jde o to, že ho chci zpátky, po týdnu si to rozmyslím a nevím co chci. Tím mu samozřejmě maximálně ubližuju, ale já za to fakt nemůžu. Pořád si říkám, že bych snad ani neměla existovat, když jen ubližuju. Připadám si jako přítěž ostatním a taky mě děsí představa, že se z toho nikdy nedostanu a bude to pořád horší. Já vlastně ani nevím co teď čekám, že mi napíšete, jen jsem se chtěla svěřit někomu, kdo by mě mohl pochopit…je mi 18..
Jitka, zasláno v 4.02.2009 ve 16.42 říká:

Dobrý den, zajímalo by mě jak se přesně projevují paranoidní myšlenky.Přijde mi totiž že jima trpím, ale nejsem si jistá zda-li je to ono.Tento pátek to bude 14 dní co jsem se opila (ale hodně)na plese a vypadly mi asi 2,5 hodiny, mám tzv.„okno“ a já od té doby nedělám nic jiného než přemýšlím co jsem komu za tu dobu říkala a co jsem vyváděla. Až do minulého pondělí jsem si nemohla na nic moc vzpomenout ale pak se mi vždycky úplně ŽIVĚ vybaví nějaký člověk (bydlím v menším městě takže mě tu bohužel všichni znají) a hned se mi živě vybaví co jsem mu říkala (samozřejmě pěkně od srdce co si o něm myslím a věci, které bych NIKDY říkat neměla a také vidím lži, co jsem říkala.Jinak ale nelžu nikdy. )Takhle se mi objevilo už asi 20 hrozných"scénářů„, 20 lidí a já nevím jestli je to vůbec pravda.Divné na tom je, že ve svých "vzpomínkách“ vidím a slyším jen sama sebe, ale nikdy neslyším co říká ten druhý člověk.Kdyby to byly opravdové vzpomínky, určitě bych si vzpomněla co mi na to lidé odpovídali že?Tak nevím co si o tom mám myslet, ale je mi na nic, bojím se, že jestli jsem nějaké věci opravdu řekla, bude z toho pěkný průšvih a nedokážu myslet na nic jiného.Je zajímavé že se mi objevují v hlavě lidi, o kterých znám nějaké tajemství a prostě se mi vybaví, že jsem to jejich tajemství opravdu někomu říkala.Bojím se i chodit mezi lidi, nevím jak se tvářit, mám strach že až mě uvidí, hned si vzpomenou co jsem dělala nebo povídala.Projevují se opravdu takhle paranoidní myšlenky????Děkuju moc za odpověď.
katka, zasláno v 8.02.2009 ve 12.48 říká:

dobrý den všem,léčím se s depresemi provázenými panickou poruchou 3 roky v UVN strešovicích.V současné době mám jít do nemocnice na Karlák.
mám z toho trochu obavy a chci se zeptat zda odtamtud nemáte nějakou zkušenost!!!předem děkuji a zdravím katka
zuzanka, zasláno v 7.03.2009 ve 20.47 říká:

dobry den, prosim neradte mi at zajdu k psychologovi ci psychiatrovi, ja k ty lidi nechapu neumim s nima mluvit a porad akorat pidim jak to semnou mysli. potrebuji radu: porad brecim, hrozne se bojim ze prijdu o sve blizke, je to z niceho nic, bojim se smrti bojim se ze tady nebudu je to strasne je mi osmnact.....poradte.. jen ne lekare
Helena, zasláno v 19.03.2009 ve 10.43 říká:

Dobrý den, chtěla bych se zeptat mám doma exemplář, terý má dg. poruchy emocí a chování, velmi často nekontrolovatelně křičí nadává chová se jako h… kdyby věděl že beztrestně použil by i fyzické násilí do jak¨é míry je to povaha a do jaké míry nějaká porucha? Skutečně takov¨ý člověk nemůže své chování ovlivnit? nebere žádné léky a ani nechodí pravidelně k psychiatrovi ona diagnoza je staršího data. když náhodou není nějaký problém okamžitě nějaký vymyslí a způsobem proč to dělat jednodušče když to jde složitě. už na to nemám nervy – sama se léčím a ještě se dívat a poslouchat tohle… už je to na mně moc
Flora, zasláno v 19.03.2009 ve 10.56 říká:

Silent Hill komentář k 3. 11. 2008

Ahoj, taky jsem se nejdnou po rozchodu bála jestli ¨jsem se nenakazila HIV a čekání bylo hrozné naštěstí ok. Mám trochu opačný problém. Kromě toho, že se roky léčím i na deprese a tudíž moc nemám chut na sex tak mně před časem „kamarád“ znásilnil? Ted nemůžu s nikym chodit protože nevím jak vysvětlit že sex nezájem možná by mně to bavilo ze začátku ale potom už zas ne.
Silent Hill, zasláno v 30.03.2009 ve 21.02 říká:

Flora

Ahoj dlouho jsem uvažoval, zda Ti odpovědět, tuto diskuzi občas očkem prohlednu, teď naštěstí je venku sluníčko…mám sice depku, ale beru TRITICO-AC150 a ráno SEROPRAM. Takže s antidepresivy často na „zlé“ věci nemyslím. Co se ti stalo je hrozné, a odsouzeníhodné…je to úplně stejné zlo jako zlo, když si to někdo vymyslí a neměl by mezi tím být rozdíl…

Pokud se to stalo, měla by jsi to oznámit na policii ČR, i když výslech je veden většinou „podezřívavě“ a také platí „presumpce nevinny“…tzn dokud soud nevyřne rozsudek, pohlíží se na pachatele jako na „nevinného“ a to i když je ve vazbě ( u znásilnění nahlášených ne hned po činu ale po čase se vazba většinou zamítá) a vyšetřování probíhá na svobodě…

Kamarádovi na služebně také sdělili, že cca 50% nahlášených obvinění ze znásilnění je smyšlených, proto se nesmíš divit nedůvěře policistů…Prokazování znásilnění je u soudu většinou obtížné, zvlášť když to žena nahlásí pozdě a nejsou tudíž fyzické důkazy (neprovede se poševní stěr, umyté DNA pachatele) Soud pak většinou pachatele osvobodí, pokud nemá důkaz, že k pohl. styku došlo násilím…PROTO je důlěžité jít to oznámit IHNED!!! PO ČINU!!!

Jinak já už prakticky žádnou holku nemohu mít a ani nemůžu s žádnou chodit, chuť na sex vůbec nemám, antodepresiva se postarali o sexuální nezájem, dokonce nemám chuť ani masturbovat, takže si připadám nenormální…

Teď momentálně bude konečně hezky, takže začnu svoji terapii na kole,…budu vyrážet často do přírody daleko od civilizace a relaxovat…

Pokud by jsi si chtěla promluvit o tvých pocitech a podobně, napiš mi na mailík…stačí¨když sem ještě písneš a já ti ho napíšu…nebo mám i ICQ jestli chceš

číslo ICQ 284 013 299
Maja, zasláno v 17.04.2009 ve 10.32 říká:

Dobrý den,prosím o pomoc. Je mi 33 let,šťastně vdaná,3 děti-11,9 a 5 let. Bdlíme u manželových rodičů (80let) ve Dvoupokojovém bytě. Poslední dobou mám pocit,že tady překážím.Cokoliv udělám,je špatně. Když je manžel v práci, vůbec se se starouškama nebavíme. Já se snažím dělat si svoje věci, ale krom rádia je tu strašné ticho. Začínám se uzavírat do sebe, jsem ve stavu,že po nikom nic nechci,vše si zařídím sama. Nemám náladu na nic, nic mě nebaví,mám pocit že jsem tu navíc. Přála bych si odsud vypadnout,ale není kam. Prosím poraďte mi,o lékaře jsem ještě pomoc nehledala,nevím kam. Děkuji
Andrea, zasláno v 26.04.2009 ve 19.06 říká:

Dobrý den,
prosím poraďte, je mi 18let. Když mi bylo 8 rodiče se rozvedli a my se přestěhovali za máminým přítelem a tátu se vídala cca 1× za 2roky. Mámin přítel na mně hodně křičel, vše co sem dělala sem musela dělat podle něho, psychicky mě týral, později mě občas napadl i fyzicky, mamka stále pracovala a o všem věděla a schvalovala to, když mi bylo 12 tak za mnou v noci přišel a ošahával mě, dělala sem že spím, protože sem se ho bála. Hrozně mě to sebralo a cítila sem se neuvěřitelně špinavá. O rok později mámin přítel zemřel a po půl roce zemřel i můj táta, to mě opravdu vzalo. Od 16let sem měla neuvěřitelně těžký vztah s mámou, která se najednou o mně začala strašně zajímat. Mám návaly úzkosti, cítím se strašně sama a že mě nikdo nemá rád, nedokážu milovat, neměla sem žádný pevný vztah, vždycky sem se tomu vyhýbala, protože sem se bála, že zklamu. Stále sem unavená, nemůžu usnout, mám občas návaly vzteku. Mám období kdy se zhroutim a jediný východisko, který vidim je sebevražda, ale pak to vždycky vyprchá. Nevim jestli je to deprese, snažím si najít psychologa, ale nechtěla bych tam jít zbytečně, aby sme jenom klábosili, potřebovala bych, aby mi řek co je špatně.
Děkuju.
Michal, zasláno v 1.05.2009 ve 15.23 říká:

Dobry den,
Chtel bych se poradit co delat v dobe kdy se na cloveka vsechno riti. Situace z pohledu finacniho je velice zla (neustale jsem v zaporu), vztah se mi uplne zhroutil, v praci delam chyby a jeste bydlim od pratel a rodicu 200 km. Moc lidi v okoli neznam. Vsude ctu poradte se psychologem, ale nikdo se asi ani npodival co to stoji. Proste na nej nemam. Posledni dobou mi je vsechno ukradene, ziju bez cile, bloumam zivotem sem tam. Vsechny cile jsou v nedohlednu a neplni se. Do toho se pridavaji zdravotni problemy. Co s takovou situaci ma clovek delat? Kam se obratit?
Dekuji
Michal (28 let)
Viki, zasláno v 3.05.2009 ve 14.03 říká:

Dobry den, je mi 16.Už ve 13 letech jsem ztratila sestru.Nejak jsem si to neuvedomovala a prislo mi ze nekde je a kazdou chvili se vrati domu.Ted posledni rok me vlastni otec psychicky tyral.A teprve ted ten posledni rok sem si zacala uvedomovat co vsechno se stalo,navic s tou sestrou je to moje vina.Zavinila jsem to ja.K zadnemu psichiatrovi nechodim,bojim se ze me bude mit za blazna a soupnou me nekam do ustavu.Navic trpim sebeposkozovanim ale uz pul roku se premaham a nedelam to.Mam strach ze kdyz vyjdu ven nekdo mi neco udela a ja umru a stejne se bojim o matku.Nemuzu vubec chodit mezi lidi, hned kazdyho podezrivam z nejhorsiho.Navic jsem zjistila ze si spoustu veci ohledne sestry nepamatuji.Muze to byt nejaky sok nebo tak neco?prosim pomoc
Vive, zasláno v 7.05.2009 ve 11.11 říká:

Zdravím.mám 2 malé děti a šílím.Mám návaly uzkosti ,myslím že se zblázním ,snad mi praskne hlava nebo se něco stane ,tečou mi slzy.Potřebuji uklidit,ale nemůžu jen sedím a dívám se a je mi víc zle.Někdy dostanu nával vsteku,jako kdyby mi někdo něco udělal,ale neudělal.Cítím se sama,ale chodí ke mně každý den kamarádky,mám pocit že mi jsou na obtíž,ale mám je ráda.Můj syn 16 měsíců je na mě závislej jde se mnou i na záchod.Měla jsem těžké těhotenství nemocnice kapačky ,sanitky.Malýho mi po porodu oživovaly neměl ozvy. 3měsíce po porodu jsem se ještě nemohla bezbolestně hýbat, měla jsem deprese nemohla jsem kojit .Přítel mě už 9 let každej den podezírá bůhví z čeho i když nemám ani myšlenku na nevěru.Táhne se to jako sen ,celej život každej den,každá minuta-je tohle deprese?
Petr, zasláno v 7.05.2009 ve 15.52 říká:

Ahoj všichni,chtěl bych se Vás prosím jen zeptat,jestli se skutečně jedná o depresi nebo ne?Jsem hodně rád doma,nic mi nechybí,přátel sice moc nemám,ale nějaké přátelé mám,tak jsem rád.Nevyhledávám větší skupiny lidí,ale jsem prostě jen takový požitkář,rád si s přáteli zajdu na pivo,nikdy se moc nenudím a nevyhledávám ani žádný partnerský vztah.Doma je mi dobře a mám docela dobré domácí zázemí.Myslím tím,že s rodiči vycházím dobře.Ale problém začíná až v případě,když vyjdu ven do společnosti.Jsemraději v ústraní,nejsem rád středem pozornosti,nechce se mi s lidmi moc povídat a spíše se jim vyhýbám.Pokud mám jít něco vyřídit nebo někam cestovat,začnu být nervózní.Nervozita se u mě projevuje tím způsobem,že jdu vykonat potřebu na velkou.Třeba i dvakrát po sobě.Většinou je to průjmové.Nezvracím.Cítím napětí v oblasti břicha a někdy se mi i rozbuší srdce.Je to sice jen krátkodobé,ale nepříjemné.Až se vyřeší ta záležitost,které jsem se tak bál,vše ze mě opadne.Jinak mám trochu strach z doktorů,jako kluka v období puberty mě dost traumatizovala zkušenost,že jsem byl hospitalizován v psychiatrické léčebně pro tikovou poruchu.K psychiatrovi jsemchodíval,ale když mi bylo tak patnáct,řekl jsem,že léky brát nechci a že již ambulantně docházet nebudu.Od té doby neberu žádné léky a nechodím k žádnému psychiatrovi.Je mi 25let.Spím velmi dobře,mám i chuť k jídlu,ale jsem pořád unavený,hodně spím a mám určitý strach chodit ven z domu,protože nechci být moc vidět.Práci nemám,takže dá se říct,že vydržím třeba měsíc nechodit z domu.Pobyt doma mě vyhovuje.Jsem tam příjde nějaký kamarád,jeden nebo dva,zahrajem pc hry,dáme pivo nebo panáka,podívám se na televizi,v klidu se najím,nic mě nechybí,jdu spát.Nejsem do ebe uzavřený,ale nevím,jak si mám počínat,abych neměl takový strach z lidí a ze společnosti.Taky se dá říci,že dosti piju,jsem alkoholik,ale nedokážu se opít.Sice vypiji hodně,ale mám jen dobrý pocit,dívám se na telku a popíjím,hraju pc hry a popíjím,nejsem hlučný a ani nedělám nikde ostudu.Hlavně bych chtěl jen prosím od někoho vědět,zda-li se jedná o depresi z hlediska těch projevů,které jsem popsal,popřípadně jak dál.Děkuji.
Andrea, zasláno v 24.05.2009 ve 14.55 říká:

Dobrý den, je mi 55 let, jsem tělesně postižená, čeká mě operace, výměna obou kloubů v Motole, už sedm měsíců jsem doma a strašně mi chybí kontakt s lidmi a práce. začínám z toho všeho trpět silnými depresemi, ztratila jsem zájem o život kolem mě, přestaly mě bavit mé koníčky, dříve jsem hodně četla, nyní mě to skutečně nebaví a mám pocit, že můj život ztratil smÿsl. Dcera se věnuje pochopitelně svému příteli a na mě jí tolik času nezbývá, i proto se cítím velice osaměle, všechno na mě doléhá, hlavně mě tíží ta samota, jde o depresi nebo ne? Prosím o radu, mám navštívit lékaře nebo ne, toto trvá už třetí měsíc…
Silent Hill, zasláno v 26.05.2009 ve 19.15 říká:

Pro Petra výše

Deprese to určitě není, protože Ti Tvůj životní styl vyhovuje. Podle toho co píšeš a potřeby jít na velkou když jsi ve stresu, se spíše jedná o nějaký druh panické poruchy. jsi nervozní třeba i když máš cestovat. To je normální. To je spousta lidí. Já také. Je to dané dnešní dobou, kdy se nám při cestování (autem,vlakem,busem…) můžou stát nepříjemné věci a můžeme třeba zemřít. Chybu vidím v tom, že ve svém věku ještě bydlíš s rodiči. Zkus si najít podnájem a žít sám. začni pracovat. Vem i tu nejhorší práci, ale dělej. Pracuj a bydli sám. Snaž se vydělat na podnájem. Ohromně Ti stoupne sebevědomí. Zkus si najít známost. je spousta dívek a holek co žijí takto jako ty a bojí se. Zkoušel jsi seznamku? Musíš ale být upřímný. Nehledej růžové slečny, které jsou sice pěkné na pohled, ale v hlavě mají máslo. hledej holky které už něco zažily a nemají vysoké nároky na partnera. Alkohol je zhouba. Zbav se ho…Zbav se přátel, kteří jsou s Tebou jen pro pití alkoholu. Zbav se PC her a pořiď si XBOX360 :D
Kateřina, zasláno v 1.06.2009 ve 14.44 říká:

Dobrý den,
prosím pomozte mi při hledání řešení pomoci psychicky nemocnému. Přivdala jsem se do rodiny, kde manželova matka má dg. středně těžkou až těžkou depresi. K psychiatričce dochází ambulantně, možnost hospitalizace den před nástupem odmítla, současně odmítla operaci totální endoprotézy z důvodu strachu a úzkosti z dalších operací (před tím absolvovala dvě). Je apatická, absolutně ztrácí zájem o reálný život kolem sebe, téměř nevychází z domu, otřesným způsobem ztrácí základní hygienické návyky, nevaří, neuklízí, nepere, jen nadává, pořád dokola si vyčítá smrt svých rodičů (91 let a 85 let). my jako rodina se jí ničím nezavděčíme, se svým manželem (tchánem) téměř nekomunikuje a pokud, tak jen nadávkami. Tchán jí i přesto poskytuje „servis“ tím, že ji vozí k lékařům, vaří, nakupuje, ovšem neuklízí, z důvodu hrozného zápachu se odstěhoval z ložnice a rezignovaně dělá vše proto, aby se odstěhoval do spodního patra v domě po rodičích, které rekontruuje. Matka nejdříve odmítala odstěhovat se také, což synovi slibovala posledních 15 let, nyní když vidí, že otec neváhá a rekonstruuje, zapojila se do stavby neustálou kritikou se slovy: „Pokud se mám stěhovat, tak ne do takového hnusného bytu“; veškeré stavební kroky bojkotuje, znepříjemňuje všem život, při návštěvách je protivná, nic ji nebaví, mluví stále o sobě, o svých problémech, vyvolává konflikty, v podstatě celý den pořád dokola opakuje stále stejné věty, ignorovat ji jde jen chvíli. Pořád si pro sebe povídá, vyčítá, a až je cokoli uděláno, okamžitě ví, že to tak nemělo být, když ji vyhovíme, dožaduje se pravého opaku. Nastoupit léčbu odmítá, tvrdí, že jí to stejně nepomůže, že jsme se proti ní spikli, že ji nerozumíme, že všichni stojíme při jejím manželovi. Ten je naprosto vyčerpaný, utíká před ní na brigády a má pouze zájem odstěhovat se do spodního patra. Má velkou radost když přijedeme, ale mám pocit, že v podstatě jí neustále ustupuje, ona ho vydírá tím, že z větší části je dům její apod. My s manželem nestojíme o stěhování do této atmosféry a ani nás žádné existenční problémy k tomu nenutí, jen nevíme jak situaci pomoct, aby celá rodina netrpěla jejím negativistickým, slovně agresivním přístupem.
Chápu, že nelze popsat a z Vaší strany pochopit celý problém.
Ptáme se proto – Jak matku přimět, nebo donutit k hospitalizaci? Jaké máme zákonné možnosti k tomu, abychom ji přesvědčili nebo přivezli do nemocnice? Její psychiatrička říká, že jí nemůže ambulatně změnit medikaci a že nám nemůže jinak pomoct, že je velmi otravná, ale ne nebezpečná. Poslední dobou, v rámci podle ní nepovedené rekonstukce spodního patra, ovšem vyhrožuje napadením, např. „vůbec mi nelezte na oči, nebo vás zabiju, apod.“, ale my nevíme, jestli tomu přikládat nějakou váhu, zda si můžeme dovolit zavolat sanitku s tím, že psychiatricky nemocný člověk v naší rodině má amok a vyhrožuje zabitím, ač to tak vlastně není. Násilím ji nedostaneme ani z křesla (váží asi 120 kg), neumíme si představit jak bychom ji dostali ze schodů apod. Mému manželovi se zdá nehumánní předstírat výlet a odvoz do nemocnice, navíc pokud nemáme doporučení. Prosím pomozte mi, nebo odkažte na nějaké konzultační centrum.
Děkuji
Kateřina, Brno
Martin, zasláno v 4.06.2009 ve 12.14 říká:

Dobrý den, potřeboval bych poradit… :) mám novou přítelkyni která trpí maniodepresivní psychózou a tak trochu nevím jak s ní mám komunikovat, když se dostane do fáze deprese… zkouším leccos, ale zdá se že bez úspěchu…
Klára, zasláno v 8.06.2009 ve 12.52 říká:

Vive, prožívám něco hodně podobného. skoro se v tvém příspěvku vidím. mám doma dvě malé děti, cítím se stejně mizerně jako ty. nemáš zájem si vyměnit pár řádků třeba přes e-mail? kdyby jsi chtěla tak piš na: klarecka80@seznam.cz
Klára, zasláno v 8.06.2009 ve 12.52 říká:

Vive, prožívám něco hodně podobného. skoro se v tvém příspěvku vidím. mám doma dvě malé děti, cítím se stejně mizerně jako ty. nemáš zájem si vyměnit pár řádků třeba přes e-mail? kdyby jsi chtěla tak piš na: klarecka80@seznam.cz
Klára
Kateřina Vondrová, zasláno v 9.06.2009 ve 10.34 říká:

Dobrý den,
jsem po operaci žlučníku, kde mi mimo jiné našli andometriázu, která je potvrzena, ale také našli nejasný tumor jater velikosti 3×3cm. Již týden přemýšlím o tom, přejede mě auto, stanu se obětí dopravní nehody, bodne mě v autobuse někdo do břicha a já vykrvácím, podřežu si žíly, nebo zůstanu venku přes noc a podchladnu. Chtěla bych zažít alespoň pětkrát jízdu v sanitce. Nebaví mě život nechci žít. Poradíte mi co s tím? Předem děkuji za kladnou odpověď. Kateřina Vondrová
Linda, zasláno v 18.06.2009 ve 10.26 říká:

Dobrý den,

asi před měsícem jsem sama vysadila antidepresiva (apo-cital 2× za den a Esprital na noc).
Doktor mi je nasadil hlavně kvůli sebe poškozování a depresi. Udělalo se mi po nějaké době lépe, tak jsem zkusila žít bez prášků. Ale ted se bojím že se mi vše vrátí.. Nechci už chodit k psychiatrovi!!
Co bych podle vás měla dělat??
vlasta, zasláno v 18.06.2009 ve 16.05 říká:

Dobrý den, jsem po mrtvici 2 roky asi jsem to nezvládla a psychiatrička mě tvrdí,že mám panickou poruchu.úzkost .Mám už 5 antidepresiva a nesedí mě je mě opravdu hodně špatně,že ani nevstanu. Cela se třesu,motá se mě hlava to už dva roky po mrtvici,nesoustředím se. bolí mě žaludek až na zvracení.nemám žádnou sílu je to opravdu hrozný a buší mě srdce.Nevím co mám dělat. Je mě 36 let chci pracovat.bavit se atd.Jsem na inv.důchodě. Co bych měla dělat???? Děkuji
Květa, zasláno v 20.06.2009 ve 20.28 říká:

ahoj,přečetla jsem si pár příspěvků a konečně mi došlo,že můj stav je opravdu nemoc a deprese.Jsem už hodně let vdaná,mám hodného manžela a dvě dcery.Přestože je mám ráda v poslední době jsem na ně vzteklá a až nesnášenlivě protivná.Starší dcera radši není doma,mladší jsem jsem nedávno naplácala tak,až mi z toho bylo zle,manžel mě dokonce obvinil,že jsem jí musela dát pořádnou ránu,nejméně pěstí,vím,že jsem nic takového neudělala.Důvěru jeho nemám a už jsem dokonce i jemu navrhla,že pokud chce ať si najde někoho jiného.Stále dokola přemýšlím o svém životě,začala jsem dávat své věci do pořádku a uvažovat i o smrti.Kontaktovala jsem i centrum pro pomoc v depresi,teď však nemám odvahu tam jít.Rodině se to bojím říct,manželovi jsem řekla,že odbornou pomoc vyhledám,je rád.Jeho život se mnou je prý očistec,má vlastně pravdu.Jsem člověk.který si myslí,že vše vyřeší sám,ale zo už nejde.Můžete mi někdo poradit,opravdu se stydím za to,že svůj živit nezvládám.Ostatním lidem se vyhybám,kdybych mohla někam zalézt a zůstat tam,ideální.Pokud s někým komunikuji tak stručně,v práci se snažím,doma už je to horší,jsem neustále naštvaná a agresivní.Děkuji za radu.
Maya, zasláno v 27.06.2009 ve 11.57 říká:

Pro Petra.TO, co prožíváš určitě neni deprese, ta vypadá úplně jinak. Z větší společnosti máš pravděpodobně strach proto, že do ní moc nechodíš. Zkus se někdy přemoct, třeba se ti uleví. Začni postupně, nejdřív na chvíli a časem uvidíš. Sedět doma, popíjet a přemýšlet, co ti vlastně je nemá cenu.A nemyslím si, že by si s tím jak žiješ byl až tak moc spokojenej, to by si tyhle problémy neměl.Jestli ti můžu poradit, najdi si nějakou novou zálibu, pro kterou je třeba vyrazit ven. Když půjdeš ven s tím, že se na něco budeš těšit bude to snaží.
Hana, zasláno v 27.06.2009 ve 15.26 říká:

Milá Květo, o smrti vůbec nepřemýšlej. Máš depresi a od té se dá pomoci. Nějakou chvíli to bude trvat, ale dá se. To, že jsi kontaktovala centrum pro pomoc v depresi, je jedině dobře a odvahu neztrácej. Psychiatr s tebou promluví a bude se ti snažit pomoci. Budeš – li mít pocit, že tomuto psychiatrovi se nemůžeš otevřít, nemáš v něho důvěru, máš nárok si najít jiného.
Pokud máš naléhavé sebevražedné myšlenky, doporučí ti léčbu v nemocnici, předepíše ti antidepresiva. Nemusíš se toho bát. Potom budeš chodit do ambulance ke svému psychiatrovi, budeš dál jíst léky (což je potřeba, jíst je pravidelně a tak dlouho, než lékař..ne ty..zváží, že už je můžeš přestávat brát a začne dávky snižovat, až je úplně vysadí.) Pokud shledáš, že ti nesedly, je třeba mu to říct, dá ti jiné. Všechny problémy nemůže člověk vyřešit sám. Za starých časů lidé chodili do kostela, my dnes chodíme k psychiatrovi, protože doba je náročná a život nelehký. Nemáš se za co stydět. Ani za to, že by si život nezvládala (je to lidské), ani za to, že se léčíš na psychiatrii. Nedivím se, že komunikuješ stručně. Při depresi je to velmi těžké, v práci při depresi přímo nadlidské úsilí. Ještě když si nucena zakrývat svůj stav, bohužel stále ne každý je v 21. století schopen pochopit, co je stav deprese a že se dá úspěšně léčit jako chřipka, jen to déle trvá. Pokud jsi neustále naštvaná a agresivní, může to znamenat to, že jsi nějak nespokojená, ze svého života jak probíhá, zcela vyhořelá. Potlačuješ svoje pocity, ať obsahují cokoliv. Nemeškej, jdi si říct o pomoc a nevyčítej si, že by si selhala, nebo něco nezvládla a je to ostuda. Za několik týdnů či měsíců se ohlédneš zpět a uvidíš vše jinýma očima. Nebudeš jen přežívat, ale žít.
Kamila, zasláno v 2.07.2009 ve 11.28 říká:

Dobrý den,
před dvěma dny jsem navštívila psychiatra, protože jsem měla pocit, že nezvládám svou současnou situaci – neustálá únava, strach z vyhazovu v práci, neschopnost řešit problémy. Když jsem prožila stresující den v práci, doma mě čekali dvě malé děti a manžel, na které jsem neměla sílu ani náladu. Sebevědomí bylo na nule, chuť cokoliv dělat též. Pan doktor mi předepsal nějaké lékdy na depresi a i když je neužívám dlouho /2 dny/, tak cítím sto procentní obrat. Asi je to i tím, že jsem v sobě našla sílu zajít za odborníkem a vysypat mu všechno, co mě tížilo. Jedinné, co mě zaráží je fakt, že na to všechno, aby mi bylo lépe, musím brát nějaké prášky. Dá se na lécích proti depresi – obecně – vypěstovat závislost? Když je přestanu brát, vrátí se to? Na internetu jsem četla, jak lidé reagují na Apo-Cital a trittico a dost mě to vyděsilo…vím, každý jsme jiný, ale přesto…Díky za odpověď
Marek, zasláno v 2.07.2009 ve 12.23 říká:

Pěkný den Kamilo
Je jen dobře že máte dobrý pocit z léků. Pokut je mi známo tak na lécích na depresi se závislost vypěstovat nedá.
Chce to jenom vydržet brát léky. Hlavně pozor na pocit že už je to dobré, že je brát nemusíte. Toto musí říct lékař. Zkuste si také najít nějakého psychologa, s kterým si můžete „popovídat“ . Moc to pomáhá
Jinak držím palce a klidně napište.
Marek, zasláno v 2.07.2009 ve 12.24 říká:

bajer.mou@gmail.com
Jana, zasláno v 3.07.2009 ve 20.59 říká:

Paní Květo, dnes jsem otevřela poprvé tuto stránku a začetla se do Vašich řádků. Jelikož prožívám spoustu podobného, ráda bych se s Vámi podělila o „naše“ problémy popř. léčbu. Pokud budete chtít napište na email: slamiva@seznam.cz
Květa, zasláno v 8.07.2009 ve 12.37 říká:

Ahoj Hanko,děkuji za tvou odpověď,hodně mě to pomohlo a povzbudilo,že nejsem sama s tímhle problémem.Navštívila jsem psychiatra a dostala antidepresiva,jsem klidnější,ale nemám pocit,že je to lepší,sice mi už není špatně a neklepu se.Ještě uvidím jak to bude dál,snažím se brát život lehčeji,ale nejde to ,vím,že to bude trvat než se to zlepší,ale mezitím se mi rozpadne vztah s manželem.Vlastně jsem mu ani neřekla,že jsem lékaře navštívila,bojím se,že by to v případě konfliktu použil jako argument.
Květa, zasláno v 8.07.2009 ve 12.38 říká:

Ahoj Jani ozvu se ti a děkuji
Jana, zasláno v 8.07.2009 ve 21.21 říká:

Ahoj Květy, budu se na Tvé řádky těšit. Drž se !
Iva, zasláno v 16.07.2009 ve 16.25 říká:

ahojky všem tady…mám hodně podobné,ne-li úplně stejné pocity, jako tady většina popisuje..začala jsem s asentrou, která mi nesedla, brala jsem ji 15 dní a bylo mi hůř a hůř..mám velice dobrého psychiatra, který je zároveň psychologem, kdysi mi pomohl a když jsem po dvou letech znovu spadla do úzkost a strachu z nemocí a ze smrti, tak jsem za ním znovu šla, vůbec se za to nestydím, klidně to říkám lidem kolem sebe…ale cjci se optat. napsal mi teď cital, beru zatím 2. den, třesu se, mám vnitřní neklid a brní mě ruce, zatím nic moc, mám k toma xanax..máte někdo zkušenosti? těším se na další diskuzi!!! všem držím palce!!!
Petr Sládek, zasláno v 26.07.2009 ve 20.33 říká:

Myslím každý den na svlou smrt, je to příznak deprese?
Katty, zasláno v 5.08.2009 ve 17.02 říká:

Dobry den chtela bych poradit..Požila drogu taneční zhruba dva mesíce jsme jezdili na taneční vyjezdy se vším všudy do te doby jsem byla človek pro všechnu zabavu upovídana nekdy až moc se spousty kamaradu a se sposty planu cestovaním apod..Jenže takhle jednou po tom bořlivém víkendu asi tyden po nem u me nastala zmena nedokazala jsem se bavit s lidmi s kterymi jsem se normalne předtím bavila udelalo se mi vždycky zle..třes rukou studeny pot a bušení srdce a jako bych je slyšela nekde z dali proste od toho okamžiku je pro me všechno jiny trpím vyčitkama,vyhybam se kamaradum komunikace mi nedela vubec dobře a nedokažu se soustředit pokaždy u toho zažívam to samy studeny pot busení srdce a navali na omdlení nedela mi dobře ani chdit ven nejradši bych byla zalezla pořad dom protože tam se cítím v bezpečí a venku se cítim jak stracena ryba..Myslíte si že jde o depresi nebo nejaké jiné psych.onemocnení??Prosím o radu..
helena, zasláno v 3.09.2009 ve 21.07 říká:

Mam deprese, uzkosti-napadlo me, zda by nebylo mozne zbavit se toho hypnozou. Vazne o tom uvazuji, ale mam obavy, aby to nebyly jen vyhozene penize. Ma s tim nekdo zkusenosti? Prosim o odpoved.
Petr, zasláno v 2.10.2009 ve 19.26 říká:

Ahoj depresari.. Ja uz trpim depresemi dva roky,no spis dil,ale dva roky se lecim.vse u me zacalo rozchodem z divkou a aniz bych si to uvedomoval tak jsem dosel az k depresim.porad jsem byl posmutneli a vubec z niceho jsem nemel radost.a to trva porad.prace mi pomaha a kluk s kterym delam. Rodina se mi vzdalila krome me matky.nemam problem s cizimi,ale s blizkymi.jedno vim a to vam chci vsem poprat.nevzdavejte to at to vypada jak chce.pisi to a neni mi zcela dobre. Kdo chce muze mi napsat na muj mejl: Giorgiio@seznam.cz
Julie, zasláno v 6.10.2009 ve 19.44 říká:

Dobry den, trpim depresemi a uzkosti. Mam pocit ze jsem vyvrhel, lidsky odpad. Vubec nevim jak mam dal zit. Muj zivot se zastavil pred rokem kdy se tato deprese projevila. Vubec nevim za kym mam jit. Jsem ze Zlinskeho kraje a nikdo tady pobliz neposkytuje sluzby psychologa. Vubec nevim co mam delat a za kym jit. Byla jsem u psycholozky kterou mi doporucil muj obvodni lekar ale ta me ani nevyslechla, hned mi predepsala antidepresva a nazdar. Jen ze to vubec nepomohlo.
martin, zasláno v 7.10.2009 ve 17.45 říká:

Dobrý den přeji všem trpím depresemi už skoro dva roky chodím k doktorovi a ten mi předepsal olwexia a haloperidol beru to už dost dlouho a necítím se dobře pořád mám pocity strachu z nečeho a nevim z čeho jsem pořád nervozní a se všim si dělám velké starosti v práci se nedokážu soustředit a dělám mín než ostatní a je mi to dost vytíkáno a vyhrožováno že příjdu o práci bojím se jezdit autem sebevědomí mám na nule pořád se podcenuji a nevěřím si ale když to řeknu doktorovi tak mi řekne že mám vydržet .Ty léky co beru mě měněj nejsem to vubec já jako kdiž jde všechno okolo mě .Mužemi někdo poradit co mám dělat nevim si vubec rady jsem s toho hodně neštastný
Kateřina, zasláno v 20.10.2009 ve 14.32 říká:

Dobrý den, také jsem trpěla depresí, sice jen mírnější, ale zato chronickou. Pomohla mi od toho terapie EFT. Je to úžasná neinvazivní metoda, žádné prášky, žádná chemie, žádná závislost. Psychoterapie zkombinovaná s akupresurou, něco v tom smyslu. Funguje to hlavně tam, kde jsou nějaké velké strachy, na ty je to skvělé. Nejlíp to asi funguje u depresí reaktivních, které jsou způsobeny nějakou konkrétní událostí, tam to jde většinou rychle, ale funguje to i jindy. Vyzkoušejte to. Zadejte si do vyhledávače EFT a zkuste to. Držím palce. Kateřina
monika, zasláno v 6.11.2009 ve 15.24 říká:

Dobrý den chtěla jsem se zeptat jaké máte skušenosti s lékem citalec,trpím už 4.měsíce depresema mám 2 málé děti a jsem stoho už neštastná.Na týden se mi udělalo fajn a tet zase v noci mám deprese .Pokud by si semnou někdo chtěl otom popovídat muj email: rabochovi@email.cz
Mirka Drábková, zasláno v 13.11.2009 ve 18.06 říká:

Od velmi silných depresí mně pomohly meditace s vesmírnými silami a energiemi. Pohodlně si sednu nebo lehnu, ruce dám dlaněmi k nebi. Myšlenkami prosím vesmírné síly a energie ať ke mně přijdou a za chvíli cítím na dlaních mravenčení teplo, brnění cukání nebo i něco, třeba slabě. Poprosím síly ať mně odpustí mé špatné skutky a nemotornost při hovoru s nimi a pak je prosím ať pomohou mému tělu odstranit deprese. Je dobré zesílit dýchání a můžete pak cítit i „něco“ v hlavě. Ze začátku jsou pocity na rukou slabé,ale při denní meditaci cítíte reakci sil silněji. Jsem-li hodně na dně prosím nejdříve o klid a mír. Po 1,5 roce mně nejvíce pomohla prosba ať síly udělají kolem mně ochrannou bublinu, která nedovolí ničemu zlému ke mně přistoupit a zároveň ať vytvoří podobnou bublinu uvnitř mého těla, kde budou izolovány mé smutné myšlenky. Na závěr poděkuji. Mé deprese se silně zhoršily při 4leté těžké nemoci manžela a po jeho úmrtí. Pak se stala neuvěřitelná věc. Manžel za mnou 1/2 roku chodil, příbuzná, která u mně bydlí jej viděla a naučila se s ním hovořit. Vyprávěl nám jak je tam krásně, že by na Zem už nechtěl a že si říkají síly a my jim říkáme Bůh. Od té doby nemám s vírou žádné problémy. Přeji Vám aby Vaše vnímavost byla aspoň taková jakou mám já a aby Vám tento způsob ulevil. Já stále užívám léky, ale to duševní utrpení nemám.
Petra, zasláno v 14.11.2009 ve 23.22 říká:

Ahoj, neporadil byste někdo dobrého psychiatra na Plzeňsku nebo třeba i v Praze? Takového, co by si udělal čas a opravdu člověka vyslechnul a pak teprve případně napsal prášky…Díky!
Linda, zasláno v 17.12.2009 ve 9.19 říká:

Dobrý den,
již přes dva roky mám depresivní onemocnění. Psychiatrička, u které se ambulantně léčím, mi doporučila zažádat si o invalidní důchod. Myslíte, že mám nějakou šanci ho dostat? Má někdo z vás invalidní důchod na deprese? Děkuji za odpovědi.
DM, zasláno v 2.01.2010 ve 0.27 říká:

Je mi 19 let a pred 16ti mesici jsem se, pres internetovy profil, poznala se se svym pritelem, kteremu je 35 let. Uz od pocatku jsme meli hadky a ja byla vzdy ta spatna.. nevim jestli ve skutecnosit nebo pouze v partnerovych ocich.. postupem casu uz jsem se nad tim ani moc nezamyslela a vzdy se omlouvala. Nikdy jsem nebyla moc zarliva, ale s nim se to zmenilo.. zacala jsem mu kontrolovat telefon a bohuzel doslo k tomu, ze jsem neco nasle.. a vubec ne neco, co si clovek vylozi jinak.. neslo vsak o klasickou neveru..ale o psani zprav..zacalo to ponekud nevinne a dostalo se to az k zasilani erotickych fotek a sexu pres sms.. Obvinovala jsem ho..ale nechtela jsem priznat tu pravou barvu, aby nevedel, co jsem ja udelala.. takze jsem to stale drzela v sobe a cekala ze to skonci.. Nakonec jsme se temer po roce dockala a rikala si ze uz konecne budeme mit krasny vztah.. protoze ja nebudu mit duvod zarlit. To ze byl muj pritel na holky je fakt.. ale kdo se za ni neotoci.. mozna by leckoho zarazilo ze nemel zadny vztah delsi jednoho roku a vzdy si vybiral velmi mlade divky.. ALe da se rici, ze si to mohl dovolit.. je atraktivni, ma dve vysoke skoly a o penize take nema nouzi.. Pak vsak prislo neco dalsiho, dalsi slecna..tentokrat z jeho rodneho mesta, ktrera je sama zadana.. a pritel mi o ni jednou rikal a nemluvil zrovna tak, ze by k ni choval sympatie.. On je na takove ty modelkovske prirozene hezky typy..stihle vysoke a tahle byla sice stihla, ale umela a strasne mala.. Rikala jsem si ze jsme husa, kdyz chci na nekoho takoveho zarlit.. Jenze on si ji v telefonu ulozil pod muzskym jmenem.. uz to mi bylo divne.. neustale ji psal..ze spolecne dovolene, kdyz sedel vedle me.. kazdou noc jsem kvuli tomu brecela a vlastne se to vsechno zacalo hroutit.. nakonec jsem zjistila, ze se i schazi. nevi jestli zustali u pohledu z oci do oci nebo zasli i dal.. to se asi nikdy nedovim.. narovinu jsem se mu priznala, ze jsem do toho telefonu vlezla, a ptala jsem se proc.. vzdy rikal, ze se nemusim niceho bat, ze ja jsem ta nejlepsi a oni mi nesahaji ani po kotniky.. tehle se zastaval.. a rikal, ze si za to muzu sama, tim jak se chovam, jak zarlim.. a ze nic nedavam jen beru.. Behem tri tydnu jsme se videli dohromady tri dny a ani Vanoce spolu nestravili.. on mi pak psal a to zrejme jen z toho duvodu, ze dostal chut na sex.. nakonec jsme se dostali k tomu, ze beze me nemuze byt.. takze jsme se den po Vanocich videli…nemel ani vanocni darek, coz jsem mu po chvili odpustila..byla jsem stastna, ze jsem s nim. Meli jsme se moc hezky..bylo to jako na uplnem zacatku, ja se snaziila mu verit.. slecna psala a on neodpovidal.. ale pak jsem musela na jeden den odjet..on slibil, ze si psat nebude.. ale jakmile jsem zabouchla dvere.. napsal ji.. Neresila jsem to. Prisel Silvest.. jeli jsme ke znamym a bylo to super, skoda jen ze jsem mela v hlave to jeho psani.. Pak se jen zminil o nejake sve kamaradce..docela nevhodne a ja vybouchla a vsechno jsem mu rekla.. jeli jsme domu jeste pred pulnoci a ani si netukli.. rano jsme se strasne hadali a byli na sebe sprosti.. Kdyz me i me veci, ktere jsem u nej mela nastehovane..vezl domu.. mela jsem chut vyskocit z auta.. zabit se.. protoze, presto, ze me strasne ublizuje to co dela, nemuzu bez neho byt.. Sedim doma.. a hledam na pc.. jak bych si mohla ublizit..tak abych uz se nikdy neprobudila.. Porad zjistuji s kym si psal a co.. a je to clovek ktery vidi jen sex.. chtel by videt kazdou svoji kamaradku, ktera je trochu hezka nahou.. Hledam chybu v sobe? Ale je ve me, nebo ze me toho blazna dela on.. Mozna to co pisi neni moc srozumitelne..ale do par radku se cely vztah nevejde.. Potrebuji pomoct a nevim, kam se obratit, tak zkousim tento zpusob..
Roman, zasláno v 2.01.2010 ve 18.51 říká:

Dobrý den,
před 5 týdny jsem začal užívat antidepresiva Citalopram (a tabletu ráno) a Solian (1/4 tablety večer). Za tuto dopu se můj stav zlepšil. Za jakou dobu mohu pozorovat plný účinek léků a jedná se o běžnou kombinaci léků?
Děkuji Roman
Eva2, zasláno v 3.01.2010 ve 22.55 říká:

Ahoj všem,

nikdy jsem se vživotě nesetkala s člověkem s depresí, ale začli jsme s manželem podnikat a velice se nám dařilo, až letošní rok byl pro naši firmu značně obtížný, už před půl rokem jsem začala na maželovi pozorovat změny které jsem přisuzovala přepracovanosti a starostem o firmu, ale boužel se vše jen zhoršuje, mám pocit, že už není vůbec ten stejný člověk jaký byl, začal si strašně vymýšlet různé věci, je nespolehliví, nervózní, podrážděný, nic ho nebaví, nezajímá ho ani rodina, máme dvě děti kterými dřív úplně žil a dnes, jediné co mě pořád opakuje, že to stejně nemá nic cenu, že je vše zbytečné, nedávno měl autonehodu a první co mi řekl, že lituje toho že se nezabil, jsem úplně zoufalá snaha vyjít s ním po dobrém nebo pozlém vůbec nejde , když jsem mu opatrně nadhodila téma psychiatr tak mi řekl že není žádný blázen, a že nikam nepůjde prosím porďte mi na koho se mám obrátit aby mi poradil jak mám manžela přesvědčit navštívil lékaře.
(Brno)
Izzy, zasláno v 10.01.2010 ve 17.25 říká:

Dobrý den,
potřebovala bych poradit nebo podpořit.Asi před 3 měsíci se u mě objevili deprese které vyvrcholily tím,že jsem nechtěla chodit do zaměstnání a nebo jsem se tam musela nutit…nebo jsem třeba nechtěla jíst.Ted se léčím u velmi dobrého psychiatra a mám nějaké antidepresiva,které užívám asi měsíc a taktéž marodím.mám ale věší problém:co jsem ted doma tak je to vpohodě ale jakmile mám jít třeba jen k doktorovi tak je to hrůza…ani třeba před barák nebo i doma před okno aby mě nikdo neviděl…bojím se aby se mi ted mému stavu nesmáli…a chtěla bych poradit po jaké době začínají antidepresiva zabírat a jestli takové problémy co mám s antidepresivy přestanou.?Děkuju za odpověd
Libor Svoboda, zasláno v 26.01.2010 ve 6.17 říká:

Dobrý den
Zdá se mi, že trpím depresí.
mám snížené logické uvažování při řešení problémů, jsem neustále podrážděný, mám časté nervové tiky různých svalů,
skoro neusále slzím při myšlení na nějaký problém či při kontaktu s lidmi.

Potřeboval bych pomoci ohledně výběru léků či postupu léčby.

Mám hodně práce (která mne baví) , tak nechci ztrácet mnoho času při sezeních, spíše bych zkusil nějaké léky.

tento stav už trvá delší dobu, přátelé se ode mne odtrhli a vím že asi na okolí nepůsobím dobře.

Hlavně když lidé při komunikaci se mnou začínají slzet také, a nedokáží se na mě podívat.

S tím mám spojené i pocity úzkosti, a v poslední době na mě alkohol působí tak, že mě ještě více podráždí
a pak proklínám celý svět.

Děkuji za pomoc
michal, zasláno v 9.02.2010 ve 5.03 říká:

je jedna věc o které se téměř nepíše.

možná to má nějaké psychologické vysvětlení…jednou z hlavních součástí psychických poruch nemocí je zvýšená nechuť je (se) léčit.

a nebo je to tak, že porucha, kterou jsem nazval „porucha obstát“ čili, že nemůžu selhat často vede k depresi čímž dojde k jakémusi zacyklení.

proto korektní články píší, že :„Deprese je jeden z mála život ohrožujících stavů v psychiatrii“

http://www.reflex.cz/clanek20129.html
Jana, zasláno v 15.04.2010 ve 12.18 říká:

Dobrý den, žiju 9 let s přítelem, který podniká v oboru pohostinství. Celých 9 let se protloukáme životem v dluzích a od počátku se hádáme kvůli rodiny a podnikání. Kdysi jsem byla velmi společenský a velmi usměvavý člověk. V posledních letech špatně spím, večer nemůžu usnout a v noci se na hodiny budím. Přes den jsem pak tak unavená, že se na nic nesoustředím. Hodně zapomínám a hlavně nesnáším všechno a všechny. Jsem asi opravdu nesnesitelná. Moje představa o životě je taková, že už nikdy nebudu normálně žít. Pracuju hodně hodin denně a pak jdu domů a nikam jinam nechodím a ani se mi nechce. Minulý týden mi k tomu všemu umřel můj milovaný kocourek a to mě úplně skolilo. Přestala jsem zvedat telefony a v práci mluvím z nutnosti. Nemám chuť do dalšího života, ale nechci si nic udělat, jen se trápím, protože myslím, že život vůbec nemá žádný význam. Navštívila bych psychologa, ale když jsem byla naposledy, jen jsem seděla a nevěděla co říct. Tak už jsem tam nešla. Můžu si nějak pomoct, můžu mít šanci na normální život?
Libby, zasláno v 30.05.2010 ve 16.03 říká:

Zdravím všechny,

mohl by mi někdo doporučit nějakou odbornu literaturu jak žít s depresi?

díky
Denisa, zasláno v 18.06.2010 ve 22.17 říká:

Dobrý den,

je mi 18 let, moje problémy nastaly v 6. tř. ZŠ- spolužáci mě začali psychicky i fyzicky šikanovat a trvalo to až do 9 třídy. Rodiče se to snažili řešit, ale setkali se pouze s nezájmem od vedení školy. Tehdy jsem začala mít pocity smutku, pořád jsem brečela, ubližovala si, říkala jsem si, že je to moje chyba, že jsem nemožná, tlustá, ošklivá a úplně blbá, že si za to můžu sama.Od té doby mám taky problémy úplně se základními věcmi jako je třeba že se nedokážu najíst na veřejnosti, nepřinutím se pozřít ani sousto, když mám vést komunikaci po telefonu stahuje se mi hrdlo, od lidí se straním mám z nich strach, kamarády nemám, pořád jenom sedím doma a buď si čtu nebo maluju. Když jsem šla do prváku, tak jsem se tam setkala více než s polovinou své třídy a trápení začalo nanovo, to jsem se rozhodla že v pololetí přejdu. Když jsem přešla první měsíc to bylo fajn ale později se to začalo zhoršovat- nevěděla jsem že moji bývalí spolužáci se znají s mými novými spolužáky a tak se situace opakovala. To jsem za sebou měla svůj první nepovedený pokus o sebevraždu. Už jsem toho měla tak akorát dost a nervově jsem se zhroutila. Pokusy o sebevraždy se opakovaly. Snědla jsem prášky které děda bral po mozkové mrtvici, svoje antidepresiva zkombinovala jsem to z práškama na spaní a zapila alkoholem. Jediný, co se stalo bylo, že jsem omdlela a později probrala a vyzvracela. Byla jsem tehdy naštvaná ( vlastně jsem pořád) že se to nepovedlo. Rodiče říkali že byl zázrak, že jsem se probrala, ale mě to bylo líto. Po prázdninách jsem přešla na školu mimo město, ale kvůli svým stavům jsem dostala individuál. Nejhorší je že mám teď závěrečné zkoušky a jestli je neudělám, tak mě vyhodí. Mám z toho strach. Nakonec mě od psycholožky poslali k psychyatričce ( dokopala mě tam máma, sama bych tam ani náhodou nešla) dala mi citalon- půlku 10 mg. Ale mě to příde nanic, spíš si řikam jestli to neni jako placebo. Myšlenky na sebevraždu mám pořád. Mívám také třesy rukou a nohou, bolí mě hlava, jsem agresivní, zvracím nebo mám průjem. Jsem téměř nesnesitelná a šíleně výbušná, mám návaly energie a pak hrozný propady a několik hodin jsem schopná čumět do zdi. V noci nespím a jenom přemýšlím. Samotná si už lezu na nervy.
david, zasláno v 26.06.2010 ve 9.23 říká:

Zdravím všechny,

myslím, že deprese je více druhů, nechci tady dávat žádný návod, jen malé zamyšlení…
Já jsem měl veliký útlum emocí, pocitů, bál jsem se mezi lidi, neměl jsem energii, trpěl jsem obrovskou nesmělostí a jako by se mi nedařilo zhmotňovat myšlenky. Dalo by se to taky přirovnat k depersonalizaci. Ta cesta byla dlouhá, ale naštěstí jsem se mohl jako úplný skeptik věrohodně setkat s energií a působením na energetická centra (čakry). Nejde tu a nějakou esoterickou hurá nadšenou reakci, spíš se chci poděli o to, že jsem nakonec vyvázl, protože jsem si uvědomil, že mám tyto centra úplně zasekané a svým myšlením blokuji psychické fungování. Oproti léčkům to zní trochu neuvěřitelně, ale já se právě díky depresi dostal na duchovnější cestu k věcem, které nás přesahují. Postupnou změnou postojů, přijetím svého problému, nelitováním se, pokusy s vírou a pozitivním myšlením a dalšími věcmi se postupně můj stav vyléčil. Bylo to jako zázrak. Můj typ deprese byl způsobený hlubokou nefunkčností energií, kterými se normálně nezabýváme.
Zvláště víra (nikoliv očekávání) mi pak pomáhala v určitém tréninku a otužování..... Jedná se tak spíše o duchovní oblast obecně, ale nechápejte to prosím hned pod nálepkou „Bůh“, ono je to mnohem složitější, je to spíš cesta do hloubky sebe, pod pojmem duchovno se může skrývat mnoho věcí. tiggricek@seznam.cz
Zbyněk, zasláno v 16.07.2010 ve 12.53 říká:

Dobrý den,
deprese je fakt průser, i když se na to dívám z výšky, někdy mám stavy, že mi úzkost svírá vnitřek a slzy samy proudem tečou. Jako dnes.
Už to dlouho nepůjde, léky už neberu, po nich není člověk člověkem.
I kdybych se vyléčil, nikdy to už nebude, jako dřív.
Moc si přeju, abych se ráno už neprobudil, ale budu to muset vyřešit asi sám.
je mi čtyřicet sedm, všechno v životě jsem už zkusil, teď rozprodávám zbytek věcí, co jsem vlastnil, i živnost mi kdysi dobře šla, teď žiju ze dne na den a jsem připravenej to kdykoliv ukončit, bude božskej klid.

Nejsem žádnej začátečník, trvá to už osm let a je to otravný a čím dál těžší.
život je s depresí opravdu přítěží, je lepší bejt mrtvej.

Tak sbohem.
minka drábková, zasláno v 30.09.2010 ve 8.21 říká:

Po 25 letech léčby se konečně cítím jako normální člověk. Přes léto jsem kvůli zlepšení paměti chodila na trénink mozku. Děje se to na počítači a jmenuje se to EEG biofeedback. Po páté návštěvě mně zmizel smutek a plačtivost a nyní po desáté návštěvě cítím povinnost sdělit tuto zkušenost i ostatním trpícím. Minulý týden jsem si zapomněla léky na chatě a smutek se mně vrátil, ale v mírnější formě. Když jsem si pro léky dojela tak se cítím opět normální, spokojená a svítí-li sluníčko i šťastná. Mám dojem, že tento trénink dotáhne to, co léky nemohou. Léky mně zachránili život, ale toho duševního utrpení mně zbavil trénink mozku a přinesl mně i radost ze života. Přeji Vám ten zázrak také.
Alena Hajíčková, zasláno v 9.10.2010 ve 14.12 říká:

Kde se dá EEG biofeedback nechat provést? Děkuji
Elena, zasláno v 4.11.2010 ve 6.46 říká:

Ahoj všichni.Přečetla jsem si vaš příspěvky.Léky jsou prima,ale chtěla bych vědet jaké máte skušenosti s komunikaci se sestrami,lékaři v případě,že jste byli nuceni je vyhledat.Já pracuji jako sestra na psychiatrii a jsem přesvěčena ,že komunikace s lidmi trpícími depresi je stále nedostačujicí.Prosím napište mi co vám v komunikaci s námi vadí,chybí a co by jsme měli zlepšit,popřípadě jak na vás komunikace působila a zda vám pomohla,nebo vás uvrhla do ještě větší deprese.Děkuji.Elena
Karla Hrabicová, zasláno v 17.11.2010 ve 10.43 říká:

Prosím Davida, který sem psal 26.06.2010 ve 9.23, jestli by mi mohl napsat něco bližšího. Zkoušela jsem to na uvedený e-mail, ale ten nefunguje. Jestli sem ještě někdy zavítáš, ozvi se prosím na:
8115@mail.muni.cz
Pokud má někdo podobnou zkušenost též se mi prosím ozvěte.
Dík Karla
olga marešková, zasláno v 24.11.2010 ve 17.26 říká:

začala jsem brát zoloft na diagnozu úzkostná deprese a po 5 dnech užívání mám depersonalizaci. Je možné, že to vyvolal zoloft? Je to psáno v příbalovém letáku jako častý nežádoucí účinek. Máte s tím někdo zkušenost?
Díky Ola
Grin-O, zasláno v 1.12.2010 ve 1.16 říká:

Dobrý den,
deprese je rakovina duše. Rakovina má jen jedno známé vyústění, neléčí-li se. Věřím, že se z toho dostanu a hledám kudy. Je nás tu tolik a každý sám, zbytečně. hestyga@gmail.com je kontakt na mě. Dialog s každým, kdo žil či žije v tomto podnebí-deprese a je rozhodnutý přeladit vysílač, změnit myšlenkám šatník, má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu.
property & casualty insurance license texas, zasláno v 26.06.2011 ve 0.13 říká:

Great Site…...

[…]check this out as this contains important information about[…]…
sodiak, zasláno v 4.07.2011 ve 17.16 říká:

Dobrý den, již od malička trpím občřasnou velmi velkou úzkostí, rodiče se rozvedli když mi bylo 12, ale to mi nějak vůbec nevadilo, poté si táta domů přivedl ženu, která ho zjevně jen využívala a nadále využívá, najednou se táta obrátil proti mě a mému bratrovi a ona z toho měla velkou radost, musel mi chovávat kapesné do bot, aby o tom ona nevěděla, musela jsem 2× po sobě denně vytřít celý dům, porotože si ztěžovala že jenom lžu, že podlaha není vytřená atd.. ale i to bych překousla, kdyby táta byl alespoň jednou na mé straně..táta p=racoval jako řidič autobusu a já s ním občas jela i když se jí moc nelíbilo, že jsem státou osamotě.. v autobuse, když jsme byly sami tak mi říkal, že se těší až vypadne, že jí její bývalí manžel sehnal byt a že se tam co nevidět odstěhuje dokonce o ní říkal že je to kráva atd, pak přišel domu a jako by se nic nestalo, řval na mě abych umyla nádobí, a jí objímal.. nemohli jsme ani s bráchou do obývacího pokmoje koukat se snima na tv, jelikož ona si to nepřála, no prostě se vše moptalo kolem ní, nemohla jsem tátu pozdravit dřív než ona atd.. dokonce si kolem prstu omotala i moje prarodiče, kteří bydlí ve stejně vesnici, takže když jsem jim něco z toho co se u nás dělo řekla,byly protivní a říkali že za to můžu hlavně já, že si to moc beru…atd. poslední kapkou bylo když nám oznámili že se vzali..když mi bylo 18 tak jsem oznámila tátovi, že už dál prostě nemůžu, že ho mám moc ráda, ale i přesto se stěhuji k matce, která si našla přítele, měla s ním čerstvě miminko a bydleli v bytě. táta na to nic neřekl, bylo vidět, že je rád, že bude jeho novopečená manželka konečně spokojena.. dodělala jsem školu a pak šla ještě na nástavbu, v 19 jsem si našla přítele a nastěhovali jsme se do nájemního bytu, on v té době měl dobře placenou práci a já byla student, poté z práce odešel a byl chvíli na pracáku, našel si práci asi za 6 měsíců, jako mistr na pile, ale kvůli nízkému platu odešel a začal podnikat,v lese půjčili jsem si od jeho strýčka 50000. začal podnikat v srpnu 2010 a já myslela, že se konečně začne blýskat na lepší časy, ale brzy nas zaskočila zima a nebyly peníze žádné, měsíčně platzíme 12000 za domácnost + jídlo a benzín, nezvládali jsme to, on si to zase tak nepřipouštěl, ale já jsem se cítila na pokraji svých sil, nějak jsme to přečkali, samozřejmě díky dalším půjčkám, které už máme skoro zaplacené, já v roce 2010 dokončila maturitu a byla jsem na ÚP až do nynější doby, kdy se mi naskytla jediná příležitost a to pronájem v kadeřnictví za 4600, takže se budu muset také stát OSVČ nic jiného mi stejně nezbývá, protože na ÚP už mi vyhrožují že tak dlouho tam být nemohu.všechno seposlední dobou kazí ještě víc, přítelovi se rozbil křovinořez, kterým dělal v lese, motorová pila, rozbilo se nám auto a ještě do toho volá strýc, že chce urgentně vrátit 50000 do konce tohoto měsíce a ted ještě to kadeřnictví… dnes jsem si byla udělat živnostenský list,,,ale absolutně nevím jak to bude dál…autobusem se tam nedostanu, jedině autem, které= máme ted rozbité a stejně ho potřebuje i mlj přitel aby mohl jezdit do lesa, dnes jsem zjistila, že nám asi nepříjde 52000, ale jen 30000… já se asi opravdu zblázním, je mi 21 a chtěla bych mít rodinu, ael copak můžu mít miminko, když ani mi nemáme ci jíst ? já už opravdu nevím jestli mě ještě může čekat něco lepšího, kdy se z toho dostanu, od 12 jenom pořád čekám až se něco zlepší, když už púříjde nějaké lepší období, když už vše vypadá nadějně, vždy se něco pokazí co mám dělat pořád na to musim myslet, já vím že jsou na tom lidé i hůř, ale já už opravdu nevim co dál
lucie, zasláno v 11.08.2011 ve 17.26 říká:

také trpím depresemy. Jsem pořád unavená a v práci mají za to, že jsem líná a hloupá, ale to nejsem, jen jsem nějak vyčerpaná a neumím se soustředit na nic, chtěla bych celý den jen spát, s nikým nemluvit, nemuset nikoho poslouchat ani mu odpovídat, u psycholožky jsem byla, ale ta si říká jen se holka vykecej, a pak mi předepíše takový driáky po kterých nemůžu normálně fungovat, cytalon a mizatparin, asi už si opravdu vezmu život, přítel bude asi chvíli plakat, ale on si zvykne, já už nechci tu bejt, sama se sebou nevydržim a lidi a samota mě děsí, chtěla bych klidně i do nějaký léčebny, jen když by mi pomohli, ale oni si asi myslí že simuluju, tak až mě najdete někde v krvavý lázni ve vaně tak si povíme kdo simuloval paní doktorko Hofírková

Diskusní fórum

Ve fóru je 94 příspěvků

Zanechte příspěvek

Hledat

Deprese

Odkazy

Štítky